K prvnímu zápasu nové sezóny se dostavil na naše poměry opravdu až nevídaný počet hráčů, leč na druhou stranu zase poněkud smutně tradičně téměř bez přípravy. Podle toho to taky od úvodního hvizdu, kdy byla minutou ticha uctěna památka zesnulému bývalému starostovi Sokola Leoši Pikulovi, z naší strany vypadalo. Většina hráčů byla hlavou ještě někde na dovolených, tak že jsme byly u většiny míčů později, neuměli jsme dát kloudnou přihrávku a brzy navíc v našich řadách vítězila nervozita spolu se vzájemnými výčitkami. Tudíž se přihlížející asi ani nedivili, když už jsme ve třinácté minutě po sérii individuálních chyb prohrávali a dál se na nás řítila jedna hrozba za druhou.
Postupem času se ale hra pomalu začala vyrovnávat a i my jsme si nějaké šance vytvořili, leč žádné vyložené. Ta první a rovnou proměněná přišla po pěkně sehraném přímáku, kdy Palo našel nabíhajícího Davida a ten zas střílenou přihrávkou stídajícího Surena a bylo rázem veseleji. Hosté pak po obdržené brance hodně znervózněli a Karel mohl ještě náš účet navýšit téměř do šatny, leč nastřelil jen odvrácenou tyč.
Ve druhém poločase se pokračovalo v téměř vyrovnané hře, jen to občas začalo někdy až zbytečně jiskřit, což fotbalu nikdy nepřidá. V 52´ po našem rychlém útoku z pravé strany našla vynikající přihrávka Míry Líšky jediného nabíhajícího Surena a slovensko-izraelská spolupráce skončila za všeobecné radosti většiny přihlížejících i domácích hráčů v síti.
Hosté se pokoušeli poté přidat na obrátkách, hra se opět někdy strhávala až do nehezkých hádek, když vyvrcholením byla druhá žlutá karta pro Štěpána a jeho nedobrovolný odchod do kabin v 72´. Od této chvíle to z naší strany už byl jen boj o udržení výsledku, což se nám nakonec po velkém boji povedlo a cenné boji se silným protivníkem tak napoprvé zůstávají doma.